Marathon Sahara 2015

Afrika - Alžír

Účastnit se maratonu na největší poušti světa, to může být zajímavé? Cena vejletu 900Eur z Madridu. Proč zrovna na Saharu? Chtěl jsem zkusit maraton na Antarktidě. Mám omrzliny z lezení v horách. Necitlivé nervové zakončení palců na nohou. Nemohu chodit delší dobu v zimě. Neucítil bych přemrznutí a odumření tkáně. Proto jsem zvolil opačnou extremní variantu. Po dvouměsíční emailové komunikaci s vedoucím výpravy a organizátorem Diegem, jsem se měl dopravit do Madridu a odtud je vše zajištěno. Na netu jsou letenky z Mnichova do Madridu za 2400kč. Z Prahy do Mnichova autem, které nechávám u letiště.

21. února Přistávám v Madridu v půl druhé odpoledne na terminál 2. Odlet do Alžíru je ve 21:20 z terminálu 4. Doprava mezi terminály je zelenými autobusy zdarma. Vzdálenost je 10km. Odložím batoh v úschovně, 4hod/10eur. Na informacích v hale dostávám mapu centra města a slečna vysvětluje nejznámější okruh městem , který lze stihnout za dvě hodiny chůzí. Koupím celodenní lístek na metro pro turisty 8, 30eur. Do centra jezdí autobus soukromé společnosti za 11eur nebo metrem 40minut s třemi přestupy.

MADRID – je hezké město s parky, slavnou galérii Prado, královským palácem, zajímavé historické náměstí s kostely, katedrálou. Ale i moderní stavby v samotném centru města mají své kouzlo. Vracím se na letiště v sedm hodin večer. Odlet je u přepážky č. 966, už samotné číslo naznačuje, jak je terminál obrovský. Zde je veliký transparentní plakát s nápisem Sahara Marathon 2015 a vyskládány na sebe veliké krabice nutné pro organizaci závodu. Diego Muňoz Avia organizátor vejletu za rozpáleným pískem - je pohodový starší muž, nesportovec. Ihned jej poznávám, v ruce mám soupis závodníků, okolo mnoho sportovců. Zaplatím zde na místě. V ČR je obrovský problém poslat z mé banky peníze. Nelze přes internet, ani v bance nedokázali poradit, díky poplatkům z převodu mezi bankami!Je zde nejméně 200lidí. Dostávám letenku, odložím batoh a pomalu se přesouváme k odbavení. Na terminálu se přesuneme ještě podzemním vlakem bez obsluhy na druhou stranu terminálu. Odlet se zpožděním společností Al Alegeria ve 22hodin. Letíme bez mezim přistání na druhou stranu Alžíru do města Tindouf, u sporných hranic s Mauretánií a Marokem.

22. února Přistáváme v západní Alžíru v 01:30. V noci je chladno, na malém letišti se přesouváme pěšky do haly. Zde je první nástraha. Musíme vyplnit vstupní kartu pro cizince. Je pouze v arabštině a francouzštině. Jak to mám vyplnit? Společně s ostatními se pokouším vypsat kartu, ale u přepážky mi stějně vše přepisují podle svého. Potom vše zadává úředník do pc. Hřebem na závěr je roztržení této karty končící v koši. Velcome to Algeria!Byrokracie má zde dlouhou tradici. Takže vstup do země pro 200lidí trval neuvěřitelně dlouhou dobu. Malá hala na letišti navíc není schopna pojmou takové množství lidí. Když jsme všichni odbaveni, čekáme dále na batohy. Okolo 4hodiny ranní máme i batohy, které naházíme na přistavená nákladní vozidla. Všude nás hlídají vojáci, nemůžeme nikam než je vymezený prostor. Přijíždějí staré vyřazené autobusy ze španělských měst, kde spoužili v městské dopravě. Uvnitř autobusů je samozřejmě vše nedůležité vytrháno. Místním dostačují sedadla a tyče k držení u stropu, osvětlení žádné. Přejíždíme do uprchlického městečka Smara. Po cestě projíždíme několika vojenskými zátarasy a vojenskými kontrolami. Zde na malém plácku v písku (žádné silnice zde nejsou)všichni vystupujeme z autobusů a shromáždíme se na malém dvorku. Všude okolo jsou vysoké zdi. Příjezd jako do vězeňského tábora, kde čekáme na zařazení. Vyhlašují jména. Každá skupinka 4 sporťáci jsou přiřazeni do jedné místní rodiny. Poznávám své spolubydlící na následující týden. Jestliže se už někdo sbratřil v letadle nebo následně v autobusu, mohou bydlet společně. Já se nedružil, a proto vše nechávám na organizátorech. Konečně zazní Mr. Horský. Moji parťáky jsou k mému překvapení Michal z ČR. Jak je to možné? Neviděl jsem žádné jméno z ČR v propozicích. Zjišťuji, že Michal poběží půlmaraton. Na celý maraton jsem opravdu jedinej zástupce ČR. Další spolubydlící je Hana z Polska a Adriana z Rumunska. Také na maraton. Organizátoři vybrali skupinky podle zemí které jsou si nejblíže. Odcházíme ze stísněného dvorku za svitu čelovek v doprovodu místní ženy. Míjíme malé domky z hliněných cihel. Projdeme malou brankou na dvorek. Tři malé domky jsou naším útočištěm na následující týden. Každý domeček je pouze jedna místnost. Největší domek je pro nás. Nic více neřešíme, každý si vybere místo na spaní. Přesunujeme pohovky sloužící jako postele. Usínáme. První noc na Sahaře.

Vstáváme v pravé poledne. Majitelka domu paní Adala už nás zve na oběd. Je 28 stupňů. Na měsíc leden je to příjemné. Stručně popíši náš hotel. Naše místnost je jednou ze tří domků, největší, sloužící jako obývací pokoj. Když jsme se zeptali proč je každá místnost samostatně, dozvídáme se prostý účel. Když jednou za rok prší domečky se roztečou. Jsou z nepálených cihel. Cihly vyrobeny z písku a hlíny, která se vykopává pod pískem. Spojeno pouze vodou a sušení na slunci. To je veškerý výrobní postup. Některé domky vydrží a odpadne jen část zdi, protože mají střechu zpevněnou betonem (což je zde nedostatkové zboží). Střecha je z vlnitých plechů, zatížena kameny. Většina domků se neopravuje, když se rozpadnou, postaví se na jiném místě nové. Malá okénka v místnosti jsou na pevno zakryta prkny. Jediné světlo proniká do místnosti dveřmi kterými i po uzavření vniká písek dovnitř okolními škvírami. Když přijde písečná bouře mají v místnosti přes jeden metr písku. Druhý domek je menší prostor cca 3x3m sloužící rodině jako ložnice, Nejsou tam postele, spí na zemi na kobercích. Nevím zda jejich postele/pohovky nepřipravili pro nás?Třetí domek se dělí na dvě části. Kuchyňka 2x4m, dokonce s plynovým sporákem na propanové láhve a jediným stolkem a malou skříňkou. Vše nic více zde není. Druhá část je spižírna?Lednice nefungující a police. Je zde ještě jeden malý domek rozdělen na wc, turecký styl, díra v zemi a koupelna, která má malý sprchový koutek – celá místnost, vodu si musíme donést v kbelíku. Malá nádoba se použije místo sprchy. Pitná voda pro místní je venku za zdí. Veliká nádrž ze zinku, značně zoxidovaná. Voda se dováží podle potřeby v cisternách a je údajně upravena na pitnou. Na ulicích mají v písku rozvodné hadice k domům. Cisterna nemusí zajíždět k jednotlivým nádržím. Ale zda je skutečně voda nezávadná si nejsem jistej. Cisterna je vystavena slunci! Voda se přes den zřejmě dost ohřeje a v noci je okolo 5 stupňů.

Pro závodníky dostali do každé rodiny dostatečné množství balené pitné vody. Před vchodem na dvorek je veliký stan sloužící k odpočinku a jako společenská místnost pro hosty. Zkrátka zde muži přes den chrápou. Když zrovna nehlídají okolo tábora. Tábor je celý ochráněn valem z písku a na příjezdových místech jsou vojenské zátarasy. Oběd máme královský. Coca-Colu, pitnou vodu, ovoce (banány, jablka)domácí chléb, hranolky, pečené maso z velblouda, rajčata, jogurt. Samozřejmě arabské Té, což je hodinový obřad kdy dostáváme první nejsilnější sladký čaj s pěnou. Vedle stanu je veliký kontejner z nákladního vozidla. Zde mají veškeré oblečení. Jediný prostor, který je dokonale chráněn a nemůže dovnitř vniknout písek. Ještě musím zmínit zdroj elektřiny. Není zde zaveden el. proud. V budoucnu zřejmě bude. V táboře se již budují sloupy pro el. vedení přivedené napříč pouští. Místní používají staré autobaterie, které dobíjejí pomocí solárních panelů. Z autobaterie jsou dráty zavedeny do měniče napětí na 220V. Používají stejné zásuvky jako v EU, které v Alžíru zavedli francouzi. Samozřejmě autobaterie vydrží pouze několik hodin. Večer ji zapínali, abychom měli osvětlení pouze v naší místnosti. Mají také tv, ale využívají ji minimálně. Televizor je napojeny na satelit který není na střeše, ale zabetonován do země.

Historie uprchlických táborů: Pro desetitisíce lidí se staly provizorní přístřešky uprostřed pouště domovem. V uprchlickém táboře u alžírského města Tindúf mnozí pravděpodobně stráví celý svůj život. Žijí v nuzných podmínkách. Mají omezený přístup ke vzdělání a lékařské péči. Šíří se mezi nimi choroby a velká část z nich trpí podvýživou. Utečence do Alžírska kdysi vyhnal více než třicetiletý spor o vládu nad regionem Západní Sahary. Západní Saharu bohatou na fosfát a ropu na volném moři anektovalo Maroko poté, co ji v roce 1975 opustilo Španělské království, a zavázalo se, že jí poskytne rozsáhlou autonomii. Vylučuje však možnost nezávislosti, o niž usiluje sahrawijské hnutí za nezávislost Fronta Polisario. Pouštní armáda povstalců požaduje nezávislost Západní Sahary. Zbraně a další prostředky roky získávala od sousedního Alžírska. Konflikt ukončilo v roce 1991 příměří. O budoucnosti země mělo rozhodnout referendum. Jenže to se nikdy neuskutečnilo. Povstalci ovládají skoro pustou, východní část země. Desetitisíce marockých vojáků kontrolují zbytek území, které Maroko obehnalo obrannou zdí 2500km s ostnatými dráty. Část oblasti je podminována. Od devadesátých let hlídá příměří jen slabý sbor mírových jednotek OSN. O řešení konfliktu probíhají za zprostředkování OSN řadu let mírová jednání. Maroko oblasti nabízí autonomii, povstalci požadují referendum o samostatnosti. Západ a zejména Spojené státy stojí za svým spojencem Marokem a řešení je v nedohlednu.

23. února Majitelka paní Adala nám ráno připraví opět bohatou snídani. Čerstvě upečený chléb, sýr, vajíčka, jogurt, mléko. Paní Adala má čtyři dcery. Otec paní Adaly umřel ve válce s Marokem.manžel se ukáže doma jen každý druhý den večer a brzy ráno odjíždí opět hlídat hranice. Musím poděkovat Michalovi za jeho jazykové znalosti(arabština). Díky tomu jsme byli pozváni do vedlejšího stanu mezi muže, kde je dům bratra Adaly. Odpoledne se jdeme registrovat na závod. Potom se zkusím proběhnout po táboře k vojenskému valu, což je asi 7km. Hmm. Bude to zajímavé běžet pískem. Večer jdeme na pasta párty, slavnostní večírek před závodem. Jakmile na sahaře zapadne slunce je zima a navíc začínají po táboře jezdit místní mladíci. Nevím proč, zřejmě jen projíždějí auta. Což jsou 20let staré mercedesy. Nezničitelná vozidla v těchto podmínkách. Každý večer, když začali jezdit se natolik zvedl oblak písku, ve kterém se velice špatně dýchá a vytváří mlhu prachu.

24. února Den "D". Vstáváme za tmy v půl šesté ráno. Je zima, nikam nechci, nejraději bych byl zpět ve vyhřátém spacáku. K snídani si dám pouze tyčinku mars. Nebudu se přejídat před závodem. Odjíždíme autobusem do tábora Ausgadr. Poběžíme pouští zpět do tábora Smara. Jedeme hodinu busem, už si představuji jaká je to vzdálenost. To vážně poběžim???Na startu je oficiální zahájení, alžírská tv a místní rádio dělají rozhovory se sportovci. Je mi zima. Odložím bundu do připraveného a označeného pytle startovním číslem, který odvezou do cíle.

Jsem netrpělivý, atmosféra je úžasná, španělé zpívají a povzbuzují se. Jsou zde nejvíce zastoupeni. Start v 9:30. Nasadím si sluchátka a hurá do boje s pískem!Zpočátku prvních 25km se mi běží velice dobře a mám rychlé tempo. Je mi jasné, že s přibývající teplotou bude výkonost prudce klesat. Prvních 15km odmítám vodu na stanovištích. Ty jsou každé tři km a na každém šestém km je občerstvení, banán, pomeranč, voda. Zkouším běžet bez vody a občerstvení. Jak dlouho mohu vydržet? Zjišťuji velice brzy. Na 18km už je šílené vedro, slunce spaluje, nelze se dostatečně odrazit od země v sypkém písku. Je to hnus. Netuším co ještě bude následovat. Blížím se do jediné vesnice na trase. Zde se odstartoval půl maraton navazujíécí na maraton. Místní ženy povzbuzují halekáním.

Mám ještě dostatek sil, běžím v pohodě. Což se změní ihned za vesnicí. Myslel jsem, že to je přelud, ale nebyl. Vidím první písečné duny. Tak to je největší humus. Zastavuji se a přecházím je. Je zbytečné se snažit běžet, když je tempo stejné nahoru jako chůze. Jsem rád za každou zastávku s občerstvením a vodou. Vodu si leji na hlavu přes šátek cítím jak mi dodává sil a krásně chladí. Není nic lepšího v poušti. Na nic jiného nemyslím, jen pokračovat dále. Je pro mě demoralizující, když vidím další stanoviště v dálce. To jsou jen pouhé další tři km?Hrůza. Míjím 30km, hlavou se mi honí počet stanovišť s vodou. Šílené, šílené, zní mi v hlavě. Kolik ještě?Míjím několik závodníků, dokonce i těch kteří běží jen půlku. Bylo komické pozorovat jednoho běžce jak se snaží odběhnout za záchod zde v poušti na rovné ploše kam až lze dohlédnout. Mohl rovnou zůstat vedle vytyčených kamenů. Trasa je značena kameny a kůly s bílou barvou. Okolo nás projíždějí vojáci a červený kříž. Několik závodníků odvážejí. Jsem překvapen. Nemám žádné křeče. Možná běžím tak pomalým tempem?Další občerstvení. Není čas na hrdinství! Sedám si do písku, nikam neběžim, hltám banán, pomeranč, leji si vodu na hlavu. Přemlouvám nohy. Tak vstávejte a pokračovat. Nyní už je to jen v hlavě. Tempo je šíleně pomalé. Tak běžte nohy, levá, pravá, …přesvědčuji se pokračovat dále. Míjím označený kámen 40km. To už dokážeš doběhnout, opakuji si.

Míjím angličana, je úplně hotovej. Povzbuzuji jej. Přidej se, běžíme!Kdepak, rezignuje. Předběhnou mě dvě ženy těsně před cílem. Drsné ženy, smekám. Mám nohy jak z olova, ani se příliš nepotím, asi nemám už co vypotit. Nevím zda je to běh nebo šnečí posuv vpřed. Už běžím táborem, kde je do háje ten prokletej cíl?Už jen 1kilometr a 195metrů, potkávám Diega. Nabízí nějaké bonbóny a fotografuje. Vysoukám ze sebe děkuji a sunu se dále. Konečně vidím cíl. Zvyšuji rychlost šneka na mravence. Proběhnu cílem. Je mi do breku, emoce se valí ven, dokázal jsem to, já to skutečně uběhnul. Nenávidím písek, slunce, kameny. Dostávám pamětní medaili. Dojdu do hlavního stanu, vyzvedávám tašku s bundou a dostanu svačinu. Chci se jít osprchovat, ale když objevím sprchy, neteče příliš voda. Vrátím se zpět do hlavního stanu a odpočívám, gratuluji si s ostatními běžci, že jsme se dostali do cíle. Každej kdo doběhnul až do cíle je vítězem. Je mi jedno jaké mám umístění. Deset minut za mnou dobíhá Hana má spolubydlící. Gratuluji , dáváme si sváču , sdělujeme si zážitky z pouště. Po svačině se vracíme domů. Tam je již odpočatý Michal. Běžel 21km, spokojen. Přichází Adriana. Také dokázala doběhnout do cíle. Musím se zmínit, že Adriana běžela před měsícem maraton na Antarktidě. Takže dost podstatná změna. Konečně se vysprchuji a blíží se večeře. Žádné křeče se nedostavili, svaly na nohou dost bolí. Večer si sdělujeme jak se každý cítil.

25. února Vstáváme okolo poledne. Opět paní Adala uvařila vynikající oběd. Odpoledne jsou nějaké nepovinné společenské akce. Přijede i ministr gratulovat všem závodníkům. Nejstarší dcera nás provede místními uličkami s obchody. Večer jdeme a zakončení závodu, vyhlášení vítězů. Vedle místní školy je prostor s velikým dvorem do kruhu. U zdí kamenné tribuny pro diváky. Kapacita míst odhadem 500 lidí. Program večera - vystoupení místních hudebníků a zpěváků. Nacházíme výsledkovou listinu. Zjišťuji své umístění. V kategorii nad 40let jsem na 15 místě s časem 4:37minut. Účastnilo se 150běžců z celého světa. Jedinej zástupce naší zěmě a byl jsem hrdý, že zde vyvěsili naší vlajku.

26. února Ráno odjíždíme na společný vejlet do dalšího uprchlického tábora navštívit muzeum historie sahary s archeo. vykopávkami a dějinami kultury arabů na západní sahaře. Odtud přejíždíme do dalšího tábora kde je muzeum s průvodcem o historii zabraného území západní sahary Marokem. Válce s Marokem a vzniku tvz. Polisario na obranu hranic. Další nové muzeum věnované stejnému tématu. Uprostřed dvoru mají torzo sestřeleného vojenského letounu a dva staré zabavené tanky z války. Návrat domů je večer. Večer se jdu projít táborem a samozřejmě jsem se ztratil mezi stejnými hliněnými domky. Po dvouhodinovém bloudění jsem s radostí našel náš domeček ve tmě. V celém táboře nejsou veřejná osvětlení.

27. února Dnes je celodenní vejlet do velikých písečných dun. Jedeme autobusy asi dvě hodiny. Je neuvěřitelné, že se nezaboří do písku. Jedna písečná duna je obrovská, dálka přes sto metrů. Okamžitě se všichni valí na její vrchol. Je možné vyzkoušet surfování na prkně. Ale tahat zpět prkno pískem je náročné. Procházíme se mezi dunami, hraje se zde fotbal ve dvou skupinách proti vojákům, kteří nás zde mají hlídat. Dostáváme svačinu a večer se vracíme do tábora.

28. února v deset dopoledne odjíždíme z tábora. Rozloučení s p. Adalou a jejíémi dětmi, nejmeší plakala. Jak bylo napsáno v propozicích závodu, mohl každý v táboře ponechat své vybavení. S Michalem jsme zde předali spacáky. Na letišti nastávají přísné kontroly. Nelze nic vyvézt ze země. Ani písek a kameny. Mám kameny ukryté v botách v batohu a písek v malé láhvy. Prošel jsem, ale nejméně 70% lidí odhalili a vysypali písek před letištní halou. Do Madridu přilétáme okolo 4 hodiny ráno. Odlet z Madridu do Mnichova je v půl osmé ráno. Na závěr vejletu jsem ztratil na letišti palubní lístek.

Závěr: Doporučuji každému, hezký zážitkový vejlet. Ale já už tam nepojedu ...

Vstup do galerie ...


 
 

Zpět